Věda, víra, rozum, cit... zbývá to jen doladit
Možná mnozí znáte onen výrok filozofa Kanta: „Dvě věci mě přesvědčují o jsoucnosti Boha: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.“ Teď vám chci citovat o rozhovoru košického rodáka P. Gabora (nar. R. 1969), který na konci minulého roku poskytl Katolickému týdeníku. P. Pavol Gabor vede pracoviště Vatikánské observatoře v Arizoně a tamtéž vyučuje dějiny astronomie a filozofii.
Pro vědce začíná vždy věda úžasem, fascinujícím tajemstvím a po všech možných námahách vědeckého snažení, po všem sbírání poznatků a řešení záhad je výsledkem paradoxně ještě větší úžas. Děti si potřebují osvojit poznatky a řešit záhady. Málokterá škola však buduje na přirozeném úžasu dítěte, ba skoro žádná nevede své žáky k hlubšímu údivu. Spíše produkují okoralá srdce se zakrnělou schopností žasnout. Neboť pravda je mnohem podivuhodnější, než si dovedeme představit. S vědou je to jako s vánoční hvězdou. Je to pozvání, pouť, dialog. Vědci mají lidem vracet tajemství a sdílet s nimi svůj úžas. Čím více vesmíru rozumíme, tím více nás fascinuje.
Tento úžas nad vesmírem a vším stvořením nás logicky přivádí k ještě většímu úžasu nad jeho tvůrcem. Staří učenci ho nazvali první příčinou, prvním hybatelem (dnes mluvíme o velkém třesku). On je prvním zákonodárcem a vše udržuje v harmonii svým slovem. Dnes mluvíme o nejvyšší moudrosti, o čirém myšlení, o DUCHU. Přestože se nám postupně dává odhalovat, stále je TAJEMSTVÍM. Poznávat se dává vědcům, umělcům a nám všem, pokud ho shledáme s upřímným srdcem.
A jak je to s tím mravním zákonem v nás? Lidé všech kontinentů, všech ras a národů znají takzvaný „zákon přirozenosti“: že se nemá vraždit, krást, lhát, že je to špatné! Naši rodiče nám přece říkali: „To se přece nedělá!!!“ Izraelskému lidu dal desatero, posílal k nim proroky, aby je vracel na správnou cestu. Nakonec poslal svého Syna, který hlásal jediný zákon, zákon LÁSKY. „Milujte se navzájem, jako já jsem miloval vás. (Jan15, 12) Co nechceš, aby ti druzí činili, nečiň ty jim...“
Za chvíli staneme na začátku postní doby. Ta nás na rozdíl od doby veselí a hojnosti přivádí k realitě života. Především do ticha. K zamyšlení se nad sebou. Nevidíme hvězdy, ty jsou skryté za mraky nebo naopak je příliš světelného smogu, tak jako nás ze všech stran obklopuje hluk, přílišné starosti, příliš mnoho informací. To vše nás zaslepuje, abychom neviděli do svého nitra, do nejhlubšího nitra, kde bychom se mohli setkat s oním nejvyšším tvůrcem a tajemstvím. Nikoho nezajímá astronomie ani křesťanství, tak bych chtěl tuto naši úvahu vyladit aspoň střípkem poezie. Ať do naší všednosti vstoupí hlas básníka, hlas naděje.
Karel Toman: Únor
Kdo ticho miluješ a samotu a v lesích hlubokých a v míru sněžných polí nasloucháš rytmu života, zda někdy neslyšíš hlas hlubin? Zní z dálky karneval vražd, krve, umírání. Mlčení země bolí. Však dole tep srdce chvěje se a skrytý pramen z temnot dere se k světlu. A píseň mladých vod tvé srdce opije a hlavu štěstím zmámí, že v zoufalství snad, ve víře však nejsme sami.
P. Stanislaw Sikora
farář v Hostinném
