Postní doba - návrat k sobě
Mluví-li se dnes o půstu, zní to, jako že jsme nemocní a potřebujeme dietu. Zní to smutně, zasmušile. Ale opak je pravdou! V prožívání církevního roku je postní doba velmi důležitá a nakonec působí radost v srdci.
Začíná takzvanou Popeleční středou, letos to bylo 22. 2. Liturgie Popeleční středy je obohacena symbolem popela ze spálených jívových ratolestí, kočiček, které kněz světil v minulém roce o Květné neděli. Tehdy vítaly v Jeruzalémě Ježíše davy lidí, když vjížděl do města jako král na oslátku. Byla to zřejmě v jeho životě největší veřejná oslava. Lidé mu mávali palmovými ratolestmi, kočičkami. Není to snad hezká stará tradice?
Popel z těchto kočiček sype kněz věřícím na hlavu se slovy: „Pomni, člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš.!. A kdyby nebylo těch dalších slov, bylo by to opravdu smutné. Ale pozor! –„Čiňte pokání a věřte evangeliu!“ A to je výzva! Věřte ve své vysvobození obětí Ježíše Krista, věřte ve vítězství života nad smrtí! Nezůstane z nás popel. Svým Slovem, které je v hlubině srdce každého z nás, nás přetvoří a On nakonec bude mít poslední slovo. Jeho slova, slova evangelií, nás k němu přivedou a učiní z nás jeho učedníky a přátele. Jsou to slova života, která nás také mají přivádět k realitě života. Mají zahánět naše ego a odkrývat pravé já. Strhávejme masky: maska pýchy, která se tak dovedně umí ukrývat, maska sobectví, závisti, nestřídmosti – poznáme je sami, budeme-li k sobě upřímní. Zůstaneme možná nazí sami před sebou, ale osvobození od všech slupek, které obalují naše pravé já. Rozptýlíme iluze o nás samých, uvolníme místo pravdě, aby mohla zazářit světlo našeho skutečného já.
Měli bychom se k tomu trénovat, postní doba je příležitostí. Dělají to např. skauti, když loví svých 13 bobříků. Připravují se tak k tomu, že život přináší i těžkosti, bolesti, a oni nechtějí být pořád malými ufňukanými dětmi.
Rozpomeňme se na některé: bobřík mlčení – dnes se stává komfortem zůstat chvíli v tichu, o samotě, sami se sebou a přemýšlet. Bobřík odvahy – my se snad už nebojíme jít sami v noci na hřbitov, ale jak málo z nás se dovede postavit proti většině a „za svou pravdou stát“! Bobřík hladu: „Jez do polosyta, pij do polopita.“ Dávná moudrost našich předků, ale nedávno jsem slyšel, že hladovění je prevencí proti Alzheimerově chorobě. (Nemusíme ovšem hned věřit všemu, co slyšíme, někdy bychom ani neměli. Ale co kdyby...???) Bobřík obratnosti: „V zdravém těle zdravý duch.“ Bobřík vytrvalosti a jiné, ale raději se zeptejme skautů.
V Gen. 3, 14 čteme: „Když Hospodin mluvil z hořícího keře k Mojžíšovi, ten se ho ptal: ,Pane, kdo jsi?ʹ On odpověděl: Jsem, který jsem.ʹ“ Také my se ptáme: Pane, kdo jsi? A kdo jsem já? On, prapůvodce Bytí, Bůh, Otec, Cíl našeho života nám odpoví.
Činit pokání, tzn. změnit směr, vracet se z labyrintu světa k pravdě o nás samých, k jednoduchosti, k prostotě. Poznáme údiv a radost nad tím, že JSME. A tu radost nám nikdo nevezme.
Přeji požehnanou postní dobu.
P. Stanislaw Sikora
farář Hostinné
